Ve škole nám maturitu připomínali po celou dobu studia.
V septimě/třeťáku jsem už docházela na semináře
z předmětů, ze kterých jsme hodlala maturovat. Já jsem si vybrala kombinaci společenských věd, dějepisu, češtiny
a němčiny. Musela jsem také napsat a obhájit ročníkovou práci, kterou jsem psala v průběhu prvního pololetí - tedy moje story s ročníkovkou je trochu složitější, ale o tom zase jindy.
V oktávě/čtvrťáku nám zmizela většina společných předmětů a místo nich přibyly další hodiny různých seminárních skupin. A tak jsem docházela na dějiny 20. století a na obecnou psychologii. Vlastně i právě díky intenzivním hodinám seminářů jsem s přehledem odmaturovala a zvládla SCIO testy. Pravda, já jsem brala veškerou přípravu dost zodpovědně a učila jsem se téměř
z hodiny na hodinu, ale to i proto, že jsme byli neustále zkoušení nebo testovaní.
Nabídka papírnictví neustále roste. Existuje už mnoho různých druhů a alternativ zboží, které už dávno není jen praktické, ale i krásné na pohled.
Mě osobně se pak velmi často stává, že jsem obklopena spoustou (mnohdy bohužel zbytečných) pomůcek, které mě spíš baví vlastnit, než používat. Ještě víc mě mrzí, když tolik doporučovaná věc neplní svůj účel z důvodu, že není tak kvalitní. A proto jsem se rozhodla, že si budu dávat dobrý pozor, abych si kupovala to, co skutečně potřebuju a co mi vydrží. Tak uvidíme...
Co je tedy pro maturanta nezbytné? Já jsem si do oktávy přenesla troje desky, které byly už z části zaplněné zápisky z minulých let. Celkově jsem hodně používala obyčejné papíry, euroobaly a kroužkový sešit A4, ze kterého jsem mohla vytrhávat. Skvělým doplňkem byly i rozdělovače a lepíky, ale ty nejsou nutností - pomohly mi hlavně s organizací zápisků. Z psacích potřeb mi pomohly, kromě propisky, i zvýrazňovače a barevné fixky Stabilo. Já osobně jsem se neobešla bez diáře a plánovače, ale třeba můj přítel to s naprostým přehledem zvládl i bez toho. Nic moc jiného jsem ve skutečnosti nepoužívala.
Ilustrační obrázek; zdroj Pinterest
„Co se do svaťáku nenaučíte, už nedoženete...“ říkávala s železnou pravidelností řada mých učitelů a já jim musím dát za pravdu. Nejvíc mi nedal svaťák, ale ty měsíce před tím. Opravdu platí, že čím dřív začneš, tím lepší. Ale neber mě za slovo, o prázdninách před maturitním ročníkem, nebo nedej bože dřív, se neuč.
Já jsem se začala učit už od začátku září, respektive jsem se jen poctivě učila opravdu na každou písemku a zkoušení, které mi hrozilo prakticky kdykoli. Výhodou bylo, že jsem se učila kratší úseky, na které jsem mohla nabalovat v průběhu roku. Například až teď znám všechny souvislosti starověkého Říma, protože jsem si předtím pečlivě nastudovala problematiku staroorientálních států, které s Římem mnohdy úzce souvisí. A takhle to je s většinou otázek...
Moc mi taky pomohlo to, že jsme s učiteli všechny otázky postupně prošli a fakt na všechny jsem psala písemku, byla zkoušená nebo obojí. I když je to v průběhu té půlroční mašinérie opruz, je to při přípravě k nezaplacení. Nejen, že jsem pak věděla, na čem bazírují a co je pro ně naopak jen detail, ale nutilo mě to si látku stále opakovat. Obzvlášť v dějepise a ZSV, kde jsme měli takový systém, že se otázky každý týden přidávaly, ale žádné se neubíraly.
Ale vím, že ne všude to takhle funguje, že ne všichni učitelé se věnují svým studentům tak intenzivně. Je to hodně o disciplíně, trpělivosti a vytrvalosti. A taky systému odměn... ten se mi mimochodem osvědčil i u psaní seminárek (ty jsem také během prvních třech měsíců posledního ročníku musela napsat) a přípravy na přijímačky.
Kdo mě zná, ví, že jsem nenapravitelný perfekcionista a workoholik, a že někdy neumím ani zastavit a to i v případě, že jsem k smrti unavená. A pak se divím, že přichází vyhoření. Eh...
Letos se snažím pracovat na technikách podporující duševní zdraví a celkově si stanovit priority, kterými nejsou jen škola a práce, ale právě i aktivity, kterými se vracím k sobě - kreslení, procházky, journaling, čtení nebo jóga. Své dělá i prostředí, ve kterém žijeme a učíme se. Mně osobně moc pomáhá, když je uklizeno a každá věc má své jasné místo (ideálně mimo pracovní desku, třeba v organizéru v šuplíku). A pokud si prostor kolem sebe přizpůsobíš sobě na míru, třeba si ho vyzdobíš a navoníš příjemnou vůní, opravdu se ti bude učit mnohem lépe. Já mám vždycky všude kolem sebe svíčky, světýlka, květiny, teplé podzimní barvy a sem tam nějakou roztomilost.
A ještě jedna věc... asi by bylo fajn si oddělit studovnu od ložnice, ale to často úplně nejde, obzvlášť pokud bydlíte v garsonce jako já. To ale řeším tak, že se učím buď v univerzitní knihovně anebo u stolu a postel nechávám hezky ustlanou své plyšové kočce.
Maturitní zkouška nebude naší nejtěžší zkouškou v životě, ale rozhodně se nevyplatí jí podcenit. Její náročnost spočívá v tom, že je první větší zkouškou v našem dosavadním životě a nevíme, co přesně nás čeká. I já jsem se jí bála a měla jsem pocit, že se to nedokážu naučit. Všechno ale chce svůj čas a krůček po krůčku se to dá zvládnout. Já se při studiu raději moc nekoukám na ten vrcholek v podobě maturity, nebo vlastně teď už zkoušek, stáží a státnic, ale vždy si mapuju nejbližší události a termíny, které jsou důležité.
Ještě na začátku oktávy jsem měla celkem zmatek v tom, jaký je rozdíl mezi státní a školní maturitou a jak to mám v přihlášce (vyplňuje se standartně do začátku prosince) všechno vyplnit. Aby ses nemusel své maturity tolik obávat, rozeberme si její jednotlivé části.
Státní maturita obsahuje pouze didaktický test, který se u nás povinně píše jen z češtiny. Jako druhý předmět státní maturity máte na výběr z matematiky a cizích jazyků. Pokud se rozhodneš pro jakýkoli cizí jazyk, který vaše škola nabízí, píšeš didakťák i v případě, že jsi podal žádost o nahrazení maturitní zkoušky certifikátem příslušné úrovně (standartně stačí B1). Žádost (i seznam maturitní četby) se obvykle podává do konce března, ale záleží na škole.
Já jsem maturovala státně z češtiny a němčiny. Z němčině mám certifikát B1, a tak jsem už na podzim zaslala žádost řediteli naší školy o nahrazení školní části. Šlo o formální dopis, ve kterém jsem se odkazovala na školní zákon, který tento proces umožňuje. Také jsem musela přiložit ověřenou kopii certifikátu, kterou jsem si vyřídila na poště v Czech pointu asi za 50 korun.
Jinak co se učení týče, tak jsem si průběžně zkoušela testy z minulých let a to jak z češtiny, tak i z němčiny. Ze začátku roku bez časového limitu, ale postupně jsem si stále častěji simulovala identické podmínky jako u opravdových didaktických testů. Všechny testy jsou i s výsledky dohledání na webu Cermatu. A kromě toho jsem samozřejmě dávala pozor při vyučování a svědomitě plnila všechny zadané úkoly.
Hlavně čti dobře zadání (u většinu úloh můžeš dokonce tipovat),optimalizuj své písmo, aby ses vešel/vešla do pole pro odpovědi a piš čitelně. Test opravují stroje a ty jsou nekompromisní.
Vzor dopisu se žádostí o nahrazení školní maturitní zkoušky z cizího jazyka najdeš ke stažení tady.
Ilustrační obrázek; zdroj Pinterest
Slohy už patří ke školní části se týkají samozřejmě jen češtiny a cizích jazyků. Tahle část už lze „obejít“ certifikátem. Hodnotí (zatím) je tvůj učitel toho daného předmětu a také s ostatními učiteli vybírá témata a slohové útvary. To je obrovská výhoda, protože jednak tě tvůj učitel zná a může sem tam přimhouřit oko a jednak tebe i celou třídu dokáže dost dobře připravit. Obvykle bývá na výběr vypravování (to ale fakt nedoporučuju), úvaha (tu jsem psala já), zpráva, charakteristika a líčení. Záleží ale na předmětové komisi, co vybere.
My jsme slohovky psali nanečisto každý týden za domácí úkol a několikrát za pololetí i ve škole. Můžu jen potvrdit větu naší češtinářky, že se slohy nenaučíš psát jinak než psaním a čtením (to je k obohacení slovní zásoby a rozvíjení představivosti fakt poklad). A pokud chceš u slohu zazářit nepoužívej raději umělou inteligenci, ta tady opravdu nepomůže. A nezapomeň si dobře přečíst zadání, eventuelně výchozí text.
Aby bylo jasno, těsně před svatým týdnem (který ale standartně trvá tak dva), tě čekají již zmiňované didakťáky a ještě předtím (už někdy v dubnu) slohy. Po svaťáku už přichází na řadu ústní, které je strašákem snad pro každého studenta. Ale věř mi, není to tak strašné, jak se to na první dobrou zdá, uvidíš.
Jak už jsem zmínila, já už jsem se během svaťáku neučila nic nového. Vše jsem si podle svého plánu, ve kterém doporučuji si dát i prostor pro "dny blbec", zopakovala. Abych prošla opravdu všechno, měla jsem vypsané, co si každý den chci projít a z čeho se chci nechat vyzkoušet. A opakovala jsem buď s přítelem anebo s umělou inteligencí. A jak to probíhalo?
Vždycky jsem si vylosovala otázku z daných okruhů, vzala si osnovu, dala si 10-15 minut na urovnání myšlenek a pak už jsem 15 minut souvisle mluvila. Přítel i umělá inteligence si zahráli na maturitní komisi a hodnotili můj výstup. AI jsem předtím napsala, že chci, aby mi dělala maturitní komisi a poskytla jí své zápisky.
Kromě toho jsem si nanečisto zkoušela literární rozbory, opakovala se svými myšlenkovými mapami a tabulkami (o té do češtiny jsem se už víc rozepsala tady), poslouchala Na potítku a Životy slavných, ale snažila se i trochu odpočívat a uklidnit se. A potom už přišel na řadu maturitní týden...
Byla jsem extrémně nervózní a strašně jsem se bála, že budu mít okno nebo že si vylosuji otázku, kterou neumím zas tak dobře. Moje obavy byly nakonec zbytečné. Vše proběhlo hladce a velkou zásluhu na tom měla nejen má docela poctivá příprava, dobrý vztah s učiteli, ale právě i samotní učitelé. Nejen, že mi byli psychickou oporou, ale taky mi trochu pomohli, když jsem se zakoktala nebo tak.
Během času na potítku jsem se držela několika zásadních pravidel. Před usednutím ke stolu jsem si dala chvilku na nádech a výdech a až potom jsem začala psát. Rozhodně jsem nepsala celé věty, jen hesla v takové jednoduché myšlenkové mapě a hlavně jsem postupovala od nejkomplikovanějších bodů osnovy k těm nejjednodušším, které jsem uměla vysvětlit případně i na místě. Snažila jsem se také psát čitelně a napsat tam i nějaké detaily pro případ, že by si ten papír vzali učitelé k hodnocení.
Když jsem pak šla mluvit, snažila jsem se mluvit přirozeně, ale spisovně, srozumitelně a nahlas. Měla jsem připravené na úvod takové ustálené věty, kterými jsem se ukotvila v tématu a pak už postupovala podle osnovy tak, jak jsem si to koneckonců zkoušela i doma. No a ono to nakonec vyšlo na samé jedničky...
Ilustrační obrázek; zdroj pinterest