Seberozvoj v dnešní době chápeme jako proces zlepšování vlastních dovedností a znalostí, které se netýkají našeho profesního/studijního života. Cílem však není pouhé osvojení si něčeho nového, ale osobní růst a sebepoznání. 

Já jsem před pár lety začínala u knih, tedy těch, z nichž jsem čerpala poznání i inspiraci pro svůj život. Tehdy jsem toužila po efektivitě a výkonu, tak jsem sáhla po brožurách o efektivním učení, návycích, ale i spánku. Postupem času jsem stále častěji vyhledávala různé způsoby pro osobní růst. Začala jsem se tak věnovat nejen čtení a  "správným" návykům, ale objevila jsem i kouzlo meditací a journalingu. Bylo mi čerstvě patnáct a ve světě řádila pandemie covidu-19. 

Později téhož roku jsem se musela této cesty vzdát. Těžko se mluví o událostech, které otřásly naší rodinou. V souvislosti s nimi jsem upustila od své cesty rozvoje - neměla jsem sílu ani kapacitu. Tenkrát jsem znovu poznala, co jsou to úzkosti, ale i co to je opravdová deprese. 

Rok nebo dva jsem se v tom všem "plácala", než jsem pochopila, že se to všechno může zlepšit jen tehdy, když já sama se rozhodnu udělat změnu a poté skutečně něco změním. Vlastně to mě přivedlo zpátky k tématům seberozvoje, přijetí sebe sama a sebepoznání nebo well-beingu. Začala jsem mravenčími kroky, jako bylo psaní tří vděčností denně nebo vnímání přítomného okamžiku.

Ani dnes nemám všechno v sobě vyřešené. Úzkostlivá jsem pořád a opravdovou lásku sama k sobě stále hledám. Nyní ale už věřím v proces, ne cíl. Každý, byť mravenčí, krok se počítá.  

Jsem si jistá, že nejsem sama, kdo se občas ztrácí v běhu života. Tak se snažím tady i na svém instagramu vytvořit bezpečný prostor pro nás všechny, kteří chtějí žít pomaleji, vědoměji a bez tlaku na výkon. 

Věřím, že to, co tvořím, může být právě tím, co někdo potřebuje vidět, slyšet nebo cítit.