21. srpen 1968

„Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů,“ promluvil do éteru dvě hodiny po půlnoci 21. srpna 1968 hlasatel Československého rozhlasu Vladimír Fišer. Následující slova překvapila řadu lidí, kteří poslouchali toto mimořádné vysílání: „Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice...“.

Noc z 20. na 21. srpna 1968 a události po ní ovlivnily nejen generaci našich rodičů a prarodičů, ale i nás - navzdory tomu, že jsme se narodili už do svobodné České republiky. Aktem vstupu vojsk Varšavské smlouvy byly zmařeny veškeré snahy politické skupiny angažující se v společenských i ekonomických reformách. Pro tyto procesy demokratizace se vžil název pražské jaro, nebo také socialismus s lidskou tváří.

Československo po druhé světové válce

Po druhé světové válce se svět rozdělil na dva bloky - východní totalitní, pod nadvládou Sovětského svazu a západní demokratický v čele se Spojenými státy americkými. Tyto dvě mocnosti ovlivňovali své dění především v Evropě, kde každá měla své sféry vlivu.

Tehdejší pretotalitní Československo se postupnými procesy připojilo k satelitním státům sovětského bloku. Jedním z hlavních důvodů byl pravděpodobně fakt, že většina území byla osvobozena sovětskou Rudou armádou. Další příčinou bylo jistě vítězství místních komunistů, řízených z Moskvy, ve volbách jak v roce 1946, tak 1948. Důvodů a příčin bylo ale vícero.

Satelitním státem se Československá republika stala po převratu v únoru 1948. Po tomto roce přišla vlna zastrašování, zatýkání a nesmyslných soudních procesů, ale i společenských a ekonomických reforem. Jejich součástí byla třeba kolektivizace nebo vybudování tzv. železné opony na hranicích se sousedními “západními” zeměmi.

Pozadí událostí srpna 1968

Temná padesátá léta minulého století se překlenula v léta šedesátá, která slibovala trochu lepší zítřky. Změny přicházely zpočátku nenápadně, ale postupně se tuhý režim skutečně začal uvolňovat. Lidé si stále nebyli jistí získanými svobodnějšími názory a reformami, které zastával prezident Ludvík Svoboda a generální tajemník ústředního výboru komunistické strany Alexander Dubček.

Klíčovými byly události, které probíhali během roku 1968. Už rok předchozí nastínil, že společnost je na změnu připravena - v říjnu 1967 proběhlo několik studentských protestů vyvolané špatnými životními podmínkami na kolejích, pro které se uchytil příznačný název “Chceme světlo!”. Demonstrace byly však tvrdě potlačeny příslušníky státní bezpečnosti. O těchto, ale i dalších událostech, které byly v rozporu s demokratickými hodnotami, začal informovat tým Milana Weinera na vlnách Československého rozhlasu.

Jaro roku 1968 přineslo velkou naději v podobě zrušení cenzury, obnovení spolků i uvolněnějšího režimu na státních hranicích. V červnu také vyšel známý manifest Dva tisíce slov, ale revoluční hnutí v čele s Alexandrem Dubčekem však na výsluní dlouho nezůstalo.

Z pohledu východního bloku

Sovětští soudruzi ovlivněni prvním člověkem ve straně Leonidem Brežněvem se domnívali, že v Československu probíhá kontrarevoluce, kterou je potřeba zastavit. Tisk přesvědčoval lid východního bloku, že se jedná o fašistické hnutí, které je musí zlikvidovat, aby nedošlo k dalšímu hrozivému válečnému konfliktu.

Představitelé většiny států Varšavské smlouvy jednali o dalším postupu proti situaci v Československu, kterou propaganda líčila velmi barvitě. Výsledkem těchto jednání byla dohoda, o vstupu na území československého státu v případě ohrožení režimu. Tento akt stvrdil tzv. Brežněvovu doktrínu.

Před letními prázdninami se na území Československa uspořádalo vojenské cvičení Šumava, kterého se účastnila již zmíněná vojska Varšavské smlouvy. Byl to pravděpodobně strategický tah Brežněva, který se svými poradci chystal operaci, která vejde do dějin jako “operace Dunaj”. Sám Brežněv se na přelomu července a srpna toho roku setkal v Čierne nad Tisou a následně v Moskvě s Alexanderem Dubčekem, který se ho snažil ujistit, že má situaci v Československu pod kontrolou.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy

Kolem 17. srpna se daly do pohybu obrněné transportéry, jejichž posádky dostaly pokyn potlačit neřízenou kontrarevoluci. Vojáci byli připraveni bojovat v krvavém boji o moc, nevěděli však, že skutečnost v Československu je docela jiná.

V noci z 20. na 21. srpna překročila vojska hranice republiky a začala obsazovat větší i menší města a vesnice. O veškerém dění informoval Československý rozhlas, který vysílal své pracovníky i do terénu a po obsazení hlavní budovy vysílal z různých záložních prostor.

Vyděšení občané pochopitelně kladli vojsku odpor, na což reagovala vojska dle pokynů z Moskvy. Okupace si vyžádala vyšší stovky raněných a 137 obětí.

Jak se z okupace stala bratrská pomoc

Legitimní československá vláda se vstupem vojsk pochopitelně nesouhlasila, což také vyjádřila v prvních prohlášeních Československému rozhlasu. Následující den proběhl v Praze mimořádný sjezd komunistické strany, v níž se hlasitě domáhali moci kolaboranti se Sovětským svazem.

Ludvík Svoboda, Alexander Dubček, Gustáv Husák a další představitelé vlády obdrželi pozvání do Moskvy, kam odletěli dalšího dne. Zpočátku zde byli zadrženi, než je Brežněv připustil k jednání o tzv. Moskevském protokolu, který legalizoval vstup vojsk Varšavské smlouvy na území Československa a nazýval je bratrskou výpomocí.

Ačkoliv byl podpis tohoto protokolu letenkou zpět do vlasti, vláda se zpočátku zdráhala. Nakonec se podařilo přesvědčit zástupce moci k podpisu až na Františka Kriegla, jehož podpis na protokolu chybí. Ludvíka Svobodu stálo obrovské úsilí, aby se i přes vzdor poslance Kriegla dostala československá delegace zpátky domů.

Proces zvaný normalizace

Po neradostném návratu z Moskvy do Československa proběhla nejen obměna vlády tak, aby byla v souladu se sovětskými požadavky, ale postupně se ze společnosti vytrácela veškerá svobodnější nálada.

Proces demokratizace byl nahrazen procesem normalizace, jehož hlavním úkolem byl návrat do starých kolejí. Vrátila se cenzura, sledování občanů agenty StB, krutost kádrových posudků, pronásledování opozice a další znaky totalitního režimu, které je třeba si stále připomínat.

Zpočátku se lidé snažili proti režimu bojovat, ale většina z nich nakonec ohnula hřbet - nejen pro své vlastní bezpečí, ale většinou hlavně pro bezpečí a zajištění své rodiny a blízkých. Propaganda o událostech srpna 1968 většinou mlčela, šířila ve společnosti strach a nenávist vůči Západu a dehonestovala vzdělávání a plnohodnotné humanistické hodnoty.

Vojska Varšavské smlouvy odtáhla na podzim toho roku, ale ta sovětská se zde zdržovala dlouhých 22 let, až do odsunu realizovaném po sametové revoluci během let 1990 a 1991.